Novinky
Zpět na článek: O domácím násilí aneb S psychopatem se prostě nelze dohodnout
Další feministický blábol
rodinka (27-12-2009)
rodinka (27-12-2009)
Škoda slov vůbec komentovat něco takového. Podívejte se ale na jiné weby, např. www.iustin.cz nebo kaja.chytrak.cz a uvidíte, jaká je pravda o střídavé péči a o přístupu mnohých žen k rodině a k právu dítěte na oba rodiče. Tzv. domácí násilí je často jen záminka pro odstavení otců od dětí.
Opravdu nelze
lenka (11-11-2009)
lenka (11-11-2009)
Jsem teď v podobné
situaci,jaká je popsána v
článku.Odešla jsem od
manžela poté,co mě v opilosti
opravdu brutálně napadl.Stalo
se to poprvé,ale předcházelo
tomu patnáct let šikanování a
ponižování.Jsem vlastně
ráda,že nakonec došlo i na
násilí,protože bez téhle
pověstné poslední kapky bych
se nikdy neodhodlala k tomu
od něj odejít.Nejdříve jsem
byla na sebe pyšná,že jsem to
konečně dokázala.I se svou
starší dcerou jsme se shodli,že
pro je-dvě mé děti bude
lepší,když budeme žít sami.S
otcem se nicméně chtějí
nadále často vídat,a jsem tomu
ráda.Ale teď najednou už ten
pocit vítězství sama nad sebou
ztrácím.Manžel je všude.Je u
dětí,když se mě ptá,jestli to
spolu ještě nezkusíme,a já se
bojím popravdě odpovědět,že
je to vyloučené.Když jsem
takhle jednou
odpověděla,okamžitě se jeho
chování změnilo a to právě k
dětem.?Mám pocit,že tohle
nemůžu dopustit,takže
odpovídám
vyhýbavě,nechávám mu
jakousi naději,ale bohužel už
zase ztrácím možnost
svobodného názoru.Bojím se
co bude dál,a kde to
skončí.Když mu odpovím po
pravdě,tahle relativní pohoda
bude zase pryč,a děti,které
jsou takhle už spokojené,už
zase v pohodě nebudou.Je to
velice složité.Doslova si teď
užívám život bez ponižování a
bez věčného ohlížení se přes
rameno,jestli mě manžel
nevidí,že si jen tak sedím u
televize nebo u počítače.Mám
absolutně jasno že chci žít
sama,ale bojím se,že se budu
přece jenom muset ohlížet
pořád,a pořád se budu bát
vyslovit jakýkoliv svůj
názor.Pro ženy s dětmi je tohle
vždycky past.
situaci,jaká je popsána v
článku.Odešla jsem od
manžela poté,co mě v opilosti
opravdu brutálně napadl.Stalo
se to poprvé,ale předcházelo
tomu patnáct let šikanování a
ponižování.Jsem vlastně
ráda,že nakonec došlo i na
násilí,protože bez téhle
pověstné poslední kapky bych
se nikdy neodhodlala k tomu
od něj odejít.Nejdříve jsem
byla na sebe pyšná,že jsem to
konečně dokázala.I se svou
starší dcerou jsme se shodli,že
pro je-dvě mé děti bude
lepší,když budeme žít sami.S
otcem se nicméně chtějí
nadále často vídat,a jsem tomu
ráda.Ale teď najednou už ten
pocit vítězství sama nad sebou
ztrácím.Manžel je všude.Je u
dětí,když se mě ptá,jestli to
spolu ještě nezkusíme,a já se
bojím popravdě odpovědět,že
je to vyloučené.Když jsem
takhle jednou
odpověděla,okamžitě se jeho
chování změnilo a to právě k
dětem.?Mám pocit,že tohle
nemůžu dopustit,takže
odpovídám
vyhýbavě,nechávám mu
jakousi naději,ale bohužel už
zase ztrácím možnost
svobodného názoru.Bojím se
co bude dál,a kde to
skončí.Když mu odpovím po
pravdě,tahle relativní pohoda
bude zase pryč,a děti,které
jsou takhle už spokojené,už
zase v pohodě nebudou.Je to
velice složité.Doslova si teď
užívám život bez ponižování a
bez věčného ohlížení se přes
rameno,jestli mě manžel
nevidí,že si jen tak sedím u
televize nebo u počítače.Mám
absolutně jasno že chci žít
sama,ale bojím se,že se budu
přece jenom muset ohlížet
pořád,a pořád se budu bát
vyslovit jakýkoliv svůj
názor.Pro ženy s dětmi je tohle
vždycky past.