Zobrazení odpovědi

Vážený pane doktore, jsem žena přes čtyřicet let, která neměla příliš štěstí na pány. V této době mám vztah se čtyřiapadesátiletým pánem, který je ke mně pozorný, hodný, balzám na duši oproti tomu, jak se ke mně chovali předchozí partneři. V sexu nejsem žádná náruživka, jsem spíše citová bytost. Ale i tak jej mám ráda a i když nemusím každý den, máme však s partnerem problémy. Mám pocit, že o intimní kontakt ani příliš nestojí. Iniciátorkou bývám já, on nikdy nezačne. Často se mi jej nepodaří vzrušit a jsme z toho frustrovaní oba. Přítel se rád napije, ale není agresivní a není to na něm poznat, takže to toleruji. Leč si myslím, že to jeho potenci taky ovlivňuje. Slibuje, že to omezí a že bude lépe. Ale za těch několik měsíců se nic podstatného nezlepšilo. Spíše se obávám, že nejsem pro něj přitažlivá, nebo že o to po dlouhé době co žil sám ani nestojí. Když o tom chci mluvit, uhýbá a nechce se o tom bavit. Nebo velice nerad a že jej to deprimuje, že jej srážím, i když jsem velice taktní nebo se o to aspoň snažím. Již jsem zkusila i taktiku mrtvého brouka, nepodbízení se mu a k ničemu to zatím nevedlo. Přesto tvrdí, že mě má rád, že si mě váží, že jsem to nejlepší, co v životě potkal. Jsem vskutku velmi nenáročná a ani to málo mi nedokáže dát. Nikdy a nikomu jsem nebyla nevěrná a jemu teprve nechci.. Chci s ním zůstat, ale jak si s tím počít? V jednačtyřiceti se mi ještě nechce odejít do důchodu, co se intimných záležitostí týká. Mám jej ráda, ale začínám být docela zoufalá.