Přeskočit navigaci
 

Novinky

Sen, nebo skutečnost?

Sen, nebo skutečnost? Když jsem ten den vyběhl do probouzejících se ulic k pravidelnému rannímu rozhýbání těla, zastavila můj poklus nepřehlédnutelná pečeť jejího ženského půvabu, který byl umocněn delšími vlasy, rozevlátými rychlou, pružnou chůzí. Kráčela po protějším chodníku a ten den si mě asi nevšimla… Když jsem ji potkal o týden později, naše pohledy se na krátký okamžik setkaly a já měl pocit, že jsem pohlédl do očí víly… Také se zdálo, že jsme oba na těch několik zlomků sekund zapomněli na důvody, proč jsme na tomto místě a kam směřujeme a bylo pro nás v té chvíli nejdůležitější zachytit v pohledu toho druhého alespoň náznak zájmu… O dva dny později jsme se míjeli a pozdravili letmým úsměvem jako dva lidé, kteří si již nejsou až tak cizí. Další dny jsem vybíhal na svou pravidelnou trasu již z cíleným očekáváním a sílícím rozhodnutím, že ji stůj co stůj oslovím, i když to není můj styl a jsem si dobře vědom všech záporů i rizik, které oslovení neznámé ženy na ulici přináší. Plynul však den za dnem, měnily se v týdny, ale na své ranní trase jsem ji už nepotkal…

Krásná náhoda

O dva měsíce později jsem se procházel pozdním nedělním odpolednem po nábřeží a v zapadajícím slunci prožíval třpyt říčních vlnek. Také jsem obdivoval obratnost i vytrvalost racků, a ve snaze podělit se s nimi o radostný pocit z vlastního života hodil jsem jim občas kousky chleba. A pak přišel ten nečekaný a úžasný okamžik! Při jednom z bezděčných pohledů stranou jsem koutkem oka zahlédl povědomou ženskou siluetu s povědomě vlajícími vlasy… Ano, byla to ona a svou typickou, pružnou chůzí, v té chvíli uvolněnou od ranního spěchu bezstarostnou vycházkou, kráčela k místu, kde jsem právě ulamoval chléb k dalšímu krmení hladového ptactva… Zaskočen nečekaným setkáním jsem na chvíli zrozpačitěl. Rychle jsem si ale uvědomil jedinečnost příležitosti. Sáček s krmením jsem chvatně strčil do kapsy, zhluboka se nadechl, odhodlaným krokem k ní přistoupil a napůl jí zastoupil cestu. Pohlédla na mě svýma vílíma očima a já si silně uvědomoval, jak je krásná… „Promiňte, že vás takto oslovuji, ale již dříve jsme se letmo setkali a natolik jste mne zaujala svým nepřehlédnutelným půvabem, že jsem si dovolil, možná i ne zrovna nejvhodněji, oslovit vás a nabídnout vám seriózní seznámení, nebo třeba jen společnou procházku po nábřeží...“

Po této úvodní větě jsem skoro přestal dýchat v napjatém očekávání a možná se podvědomě modlil, aby mne neodmítla… Neodpověděla, jen se mi dlouze a zpytavě dívala do očí, a nebylo pochyb, že se upřímně snaží zjistit, zda má slova souhlasí s mými úmysly…

Pak se usmála, a při jejím úsměvu jsem měl dojem, že slunce nezapadá, ale znovu vychází. Pokynula ladným pohybem ruky směrem, kterým předtím kráčela, a hlasem s ryze ženským zabarvením řekla: „Můžeme se projít…“ Srdce se mi rozbušilo radostí i vzrušením. Přešel jsem k její levici a společně jsme se vydali po nábřeží pozlaceném slunečním západem… Náš první rozhovor se odvíjel nenuceně a zjistili jsme při něm, že máme obdobný, v řadě směrů stejný okruh zájmů i životních hodnot. Při tom jsem intenzivně prožíval její ušlechtilé ženství, umocněné srdečnou spontánností a vnitřní čistotou, která se odrážela také v jejím oblečení i v celkové úpravě zevnějšku. A protože jsem muž, nemohl jsem si nevšimnout plnohodnotných křivek její postavy, nevyzývavě se rýsující v napůl splývavém oblečení…

Když jsme se pak usadili k dalšímu rozprávění v útulné čajovně, přestali jsme vnímat čas do chvíle, kdy nás obsluha jemně upozornila, že je půlnoc a s ní zavírací doba. Než jsme se srdečně rozloučili, ujistili jsme se navzájem, že máme oba upřímný zájem o další setkání. Vyměnili jsme si čísla mobilních telefonů a dohodli další schůzku na zítřejší den v zámeckém parku. Byli jsme po celou dobu tak zaujati jeden druhým, že teprve při loučení nás napadlo sdělit si svá jména a já se dověděl, že to její je Veronika…

Bezesná noc

Tu noc, jak už to v takových případech bývá, jsem nemohl usnout, a jak mi později sdělila, také ona ve stejném čase měla stejnou potíž... Následujícího jitra jsem i přes probdělou noc vstal svěží a znatelně radostněji absolvoval ranní běh. Netrpělivě jsem sledoval pohyb hodinových ručiček a na místo schůzky jsem přijel o půl hodiny dříve. Když přicházela, zdravila mne již z dálky milým a přívětivým úsměvem a já ji za ten úsměv v duchu děkoval… Naše druhá schůzka se odvíjela v atmosféře podobné té první. Procházeli jsme se v odlehlých zákoutích zámeckého parku a nerušeni lidmi jsme mohli blízkost toho druhého radostně prožívat. Vnímal jsem, jak mne stále více oslovuje její vzhled, její vlídnost, sdílná a upřímná otevřenost, a také jiskra temperamentu, která přirozeně a nenuceně tu a tam prošlehla jejím projevem či zvonivým smíchem… Přitom se nedalo přehlédnout, že ani já jí nejsem lhostejný, což ve mně vyvolávalo dvojnásobnou radost…

Hnízdečko lásky

Následující dny a týdny byly protkány dalšími schůzkami, při kterých jsme se stále více poznávali a také sbližovali. Stále více jsem si uvědomoval, že Veronika je úžasná a báječná žena, která splňuje všechny mé představy o životní družce… Neméně důležité bylo pro mně zjištění, že přes zdravě moderní orientovanost bez přehnané emancipovanosti má dobrý vztah k domácnosti. V té její jsem se cítil vždy dobře a útulně, což ve mně se sílícím vztahem k ní probouzelo touhu po našem společně budovaném domově…

Čas plynul a náš vztah se prohluboval stále více. Měli jsme příležitost poznávat jeden druhého z nejrůznějších stránek a ve všech možných situacích. Jako klíčové bylo pro mne zjištění, že Veronika je emocionálně velmi otevřená, sdílná a štědrá, že si uvědomuje své pocity a city, že dokáže a má zájem dělit se o ně se mnou a vytvářet tolik důležitou vnitřní intimitu…

Neméně důležitá byla její vlastní vysoká sebeúcta, která spolu se zodpovědností a dalšími kladnými vlastnostmi rodila mou úctu k ní. Také její vědomá snaha pracovat na svém osobním růstu a našem vztahu pokládala pevný základ pro stabilitu i perspektivnost společného soužití. Úměrně s prohlubováním našeho sbližování a vzájemné oddanosti jsme k sobě cítili stále silnější fyzickou přitažlivost, které jsme jen obtížně čelili v oboustranném přesvědčení, že „z odříkaného bochníku nejchutnější krajíc“ a že s „tím“ počkáme na dobu, kdy oba dospějeme k přesvědčení, že chceme a máme všechny důvody k dalšímu prohlubování vztahu s výhledem „navždy“…

A ten den, ten večer a ta noc jednou nadešly. Když jsem jí poprvé (a kdykoliv potom) spatřil v Evině rouše v polopřítmí jen dvěma svícemi osvětleného pokoje, v duchu jsme se sklonil a děkoval, že tato krása, plnohodnotnost a harmonie ženských křivek vstoupila v můj život jako dar, který si muž žádným úsilím ani dovedností nemá možnost opatřit. Dar, kterého si váží a k jehož ochraně a péči o něj je přirozeně evokován… Oddala se mi cele a bez výhrad, stejně jako já jí, a jak mne milovala... Naše splynutí přitom nebylo jen vášnivé spojení dvou žárů, ale především prožhavení vzájemných citů a jejich umocnění s tím nejintimnějším vyjádřením všeho, co jeden pro druhého znamenáme, jak si jeden druhého vážíme, a také díkem za všechno, co jsme si v dosavadních společných prožitích navzájem dávali... Přitom jsem si uvědomoval, že žádný dotek nemohl být dostatečně něžný, žádná vroucnost dostatečně vřelá a žádná slůvka dostatečně výřečná, abych jimi vyjádřil, jak hodně a cele ji miluji, jak velmi jsem oddán jí i našemu vztahu a jak jsem s ní šťastný…

Konečně před oltářem...

Po třech letech stále vášnivějšího vztahu, trvalého vjemu citového bezpečí, vzniklé harmonie ve většině oblastí a silné vnitřní oddanosti jeden druhému jsme stanuli před oltářem. Oba nás prostupovalo radostné vzrušení, ne nepodobné vzrušením provázejícím naše první schůzky. Slavnostní atmosféru umocňoval hodnotný proslov oddávajícího i krásná hudba varhan. V našich srdcích planulo živé odhodlání jít životem společně a také jistota volby správného partnera. A Veronika v nádherných, sněhobílých šatech, se šťastným úsměvem a žárem lásky, sálajícím z jejích zářivých očí, připadala mi jako bytost z nadzemských výšin… V závěru svatebního obřadu před zpečeťujícím polibkem jsem se k ní naklonil a tiše jí řekl: „Tvé štěstí a radost jsou mým cílem...“ Tomuto předsevzetí jsem pak v následných letech dostál. Odměnou mi byla její láska, věrnost, oddanost, opora v těžších obdobích a nezměrné obohacení mého života jejím entuziasmem, dobrou náladou, pozitivními energiemi, moudrostí a také přátelstvím…

Tak tedy: sen, nebo skutečnost?

Zde mé vyprávění o Veronice končí. Její osobnost i popsaná prožívání s ní mohou se zdát výjimečná. Jsem však přesvědčen, že nikoliv, že se v popsaném jen zrcadlí pravé, vlivy doby ještě nepokřivené ženství a jeho přínos pro život muže, který je dokáže vnímat a vážit si ho jako nezměrného daru. Zůstává mi jen optimistická naděje, že její obraz, vytvořený ze střípků vlastních prožití i představ mým hledajícím nitrem a neposedným perem, vstoupí jednou do mého života jako skutečná bytost…

Ebranit Nell



 
Poradna lékaře

Dobrý den, ráda bych se obrátila na vás.... je to asi týden co se mi na pohlavnim organu ( před hrázi ) se mi udělali ma...

Dobrý den, nejspíše jste se pupínky infikovala po pohlavním styku, pravděpo...

Odpovědi sexuologa Vložit dotaz
Vaše příběhy

„Nezavrhuji masturbaci - je to sex s někým, koho miluji.“...

pokračování příběhu