Přeskočit navigaci
 

Novinky

Oddělené ložnice - chcete spát každý sám?

Oddělené ložnice - chcete spát každý sám? Spolu, nebo každý zvlášť? Častěji než dřív jsme dnes ochotní přiznat, že nesdílíme celý život manželské lože s milovanou osobou a že volíme oddělené ložnice. Proč to děláme? Co to vypovídá o našem partnerském soužití? A jak to vysvětlit dětem, které si myslí, že když spí maminka a tatínek každý v jiném pokoji, asi jim to nějak neklape?

Ještě před pár lety byly oddělené ložnice tématem, o kterém se ve společnosti moc nemluvilo. Tabu prolomily herečky Iva Janžurová a Bára Štěpánová, které si oddělené ložnice otevřeně pochvalovaly v rozhovorech s médii. Byla jsem tenkrát novomanželka a i když jsem důvody oddělených ložnic chápala, nedovedla jsem si představit, že bychom s manželem spali každý zvlášť. Jeho blízkost pro mě byla důležitá a ani občasné chrápání mě nepřesvědčilo o tom, že bychom měli spát každý jinde. O pár let později už na společném spaní tak dogmaticky netrvám a občas (asi tak desetkrát do roka) se dokonce dobrovolně přesunu z ložnice do pracovny, kde je k dispozici cosi jako postel pro hosty. Nadále si neumím představit, že bych v pracovně usínala denně, zároveň si však kladu otázku, do jaké míry v tom začíná hrát roli zvyk.

Při hlubším průzkumu mezi mými přáteli se mi potvrdilo, že náhled na oddělené ložnice se mění s postupujícím věkem i délkou vztahu. Zhruba v prvních dvou letech si na nafukovací dvojposteli umístěné v podnájmu o pár metrech čtverečních něco podobného nedovedeme vůbec představit. Přísaháme si, že až se doplazíme k bytu vlastnímu, postel bude minimálně o polovinu větší a ani smrt naše lože nerozdělí. Čím jsme starší a čím déle máme okroužkovaný prsteníček, tím společné spaní oceňujeme méně a sliby se mění – až povyrostou děti a dopídíme se k baráčku, dostane každý svůj pokoj, aby se konečně mohl pořádně vyspat. V důchodu už se oddělené ložnice u mnohých zdají být takřka nevyhnutelné, zvlášť je-li jeden založením „sova“ a druhý „skřivan“. A vůbec to není o tom, jak mi řekl jeden z mých přátel, že byste svou manželku nemilovali. Jenom si třeba chcete číst tak dlouho, než nakonec slastně padnete únavou a nemíníte poslouchat mumlání o tom, abyste už konečně zhasnuli. I když ten druhý to možná myslí dobře…

Oddělené spaní: proč se za něj stydíme?

Téma oddělených ložnic bylo dlouho tabu, protože před Listopadem ´89 se nám o něčem podobném ani nesnilo. Komunisté umisťovali rodiny do miniaturních bytů v panelácích a pánská pracovna v 3+1 byl buržoazní přepych. V panelákové stísněnosti to bez společné postele prakticky nešlo. Když se ale rodiny po revoluci začaly vzmáhat a pořídily si větší byty nebo dokonce domy, některé dvojice diskuzi o oddělených ložnicích záhy uvedly do praxe.
„Manžel začal čím dál víc chrápat. Zprvu jsme se tomu společně smáli, ale pak nás humor přešel. V noci jsem se budila, byla jsem totálně nevyspalá, protivná, nad ránem jsem se chodila aspoň na chvíli vyspat na gauč do obýváku. Kromě chrápání se přidaly ještě cesty na WC. I když se plížil do koupelny jako duch, budila jsem se s každým spláchnutím. Oddělené ložnice se u nás staly nutností,“ líčí v internetové diskuzi čtyřicetiletá Simona. Ze začátku své rozhodnutí s manželem raději kamuflovali a například před svými přáteli o něm nemluvili vůbec. Teprve když je kamarádi podrobili křížovému výslechu, protože doma řešili podobný problém, přiznali barvu – ano, spíme každý zvlášť. A zjistili, že rozhodně nejsou jediným manželským párem, kde každý z dvojice tráví noc ve své vlastní posteli.

Například ve Spojených státech dnes usíná sólo 23 procent lidí žijících v páru. Jak uvádí server Hospodářských novin iHNED.cz, podle průzkumu Americké asociace stavitelů budou v roce 2015 dvě hlavní ložnice běžné u 60 procent nových domků. V tomtéž článku zaznívá i další zajímavost: zatímco ve Spojených státech se o oddělených ložnicích mluví naprosto otevřeně, Češi své potřeby vyjadřují spíš skrytě a před architekty při stavě nového dobu mluví o přání mít pracovnu s postelí, na které by si mohli čas od času odpočinout. Neřeknou na rovinu, co je architektům dávno jasné, totiž že chtějí oddělené ložnice. „V poslední době se zamýšlím nad tím, jestli už té modernizace našich životů není nějak příliš. Doba nás nutí cestovat za prací, trávit v ní čím dál více času, takže na partnera ho tolik nezbývá, a to ještě máme spát každý zvlášť? To už spolu ani nemusíme bydlet, nebo…? Nejde přece jenom o spánek, ale i o vědomí přítomnosti milovaného,“ svěřuje se v internetové diskuzi Helena, proč u ní oddělené ložnice rozhodně nemají šanci.

Odborná konzultace:

Text: Jana Benešovská. Převzato z Moje psychologie



 
Poradna lékaře

Dobrý den, ráda bych se obrátila na vás.... je to asi týden co se mi na pohlavnim organu ( před hrázi ) se mi udělali ma...

Dobrý den, nejspíše jste se pupínky infikovala po pohlavním styku, pravděpo...

Odpovědi sexuologa Vložit dotaz
Vaše příběhy

OTVORENÝ LIST: SMUTNÁ PRAVDA ZA SUGARDATINGOM Cítim, že sa potr...

pokračování příběhu

 
 
 
Medicínská databáze U Lékaře
 
Cestovní nemoci:  Kam za teplem? Nejoblíbenější destinace českých cestovatelů